Inu ano, ty věčné konfrontace

musíš stát až po pás 

v zemi, abys uvěřil

že tvá pravda

 

ten chomout do krve

rozdírající

tvou koňskou šíji

 

i bez křídel létá

a ač ještě živá

hluboko pod zemí

zakopána

 

a kolem to bublá a vře

ty smršti lásek

            - a nelásek

a - chraňbůh - nejsou jen mé

             ztracené

ty uzdy na koníčka

ty hřívnaté smečky lvíčat

ty  - uááá udatné nesměněné

penízky na zázrak.

 

            a můj švagr bývalý

            ten mistr chvatů

            přeborník násilí

                                                král prevítů 

            kterého se moje

            sestra tolik bála

 

my děvuchy chacharské

jsme opravdu divné

tak vzpurné

tak vzteklé

 

a tak podrobené

zajaté pokorně přijatým

ne koňským

            - oslíkovským

chomoutem

 

stokrát nás zabíjeli

žehličkou, stokrát jsme

my křečci agónií

přelézali brdlení

cizích lodžií

 

stokrát na nás

jen tak z legrace

vytáhli vzduchovku

že dnes už nás

nás, svině?

zabijí

 

a skutečně jen jednou

potratily jsme

ze šoku

dítě

které mohlo být

Beethovenem

Einsteinem

 

(nebo třeba masovým vrahem)

ale kdo to předem ví

 

všichni se bojíme

toho co známe

 

tak zlehka jsem ťukla

do svého švagra

„ještě jednou

ty blbé hovado

na ni šáhneš

a zabiju tě“

 

a moje sestra

se svým soukromým

strachem

který překračuje

všechny hranice

 

najednou užasla

když ten násilník

 

vždyť já nejsem

lítající kůň, hřívnatý lev

 

najednou ležel na zemi.

 

Ale nic to nevypovídá

o tom hloupém

sentimentálním

banálním smutku

 

který cítím, já

děvucha šlonska

setsakra pokorně divná

a kurňa, tak pravdivá.